V rámci projektu Lékaři bez hranic pracovala jako farmaceut na různých projektech v Mosambiku, v Demokratické Republice Kongo, Keni, na Srí Lance, v Afghánistánu i ve Velké Británii. „Na cestování jsou nejlepší návraty domů," říká lékárnice Petra Thomson z Nemocniční lékárny FN Hradce Králové. Nyní se připravuje na novou misi ve svém životě, bude z ní totiž maminka. „Není nad to být doma mezi blízkými, se psem, kočkou a dobrou knihou. Ale nedokážu si představit, že bych už nikdy nevyjela."
Ačkoli má veřejnost s Lékaři bez hranic spojené především lékaře, i role farmaceutů je na zahraničních misích velmi podstatná. Co vlastně práce farmaceuta při misích obnáší, popisuje lékárnice Petra Thomson v rozhovoru Mgr. Michala Hojného.
Vystudovala jsi hradeckou farmaceutickou fakultu, pak tě osud zavál pracovat na místa, kam se obyčejný smrtelník ani nepodívá. Kde všude jsi vlastně jako farmaceut působila a jak dlouho?
Protože mě baví jazyky a učila jsem se portugalsky, měla jsem možnost odjet do Angoly, kde jsem téměř rok učila chemii a angličtinu na místní střední škole. To byla nádherná zkušenost, ale také osudové setkání s Lékaři bez hranic přímo v terénu. A tam jsem viděla, že mohu vyjet pomáhat jako farmaceut. Bylo mi jasné, že se v budoucnu někdy chci do Afriky vrátit právě v bílém tričku s červeným logem Lékařů bez hranic. Mou první zkušeností byl projekt HIV/AIDs v Mosambiku, na jeden rok. Pak už jsem jezdila jen na kratší mise: 3 měsíce v džungli v Demokratické Republice Kongo jako nemocniční lékárník, 2 měsíce v Nairobi jako technická podpora místnímu farmaceutovi v zásobovacím managementu, 2 měsíce na severu Srí Lanky v polní nemocnici a přesně před rokem rozjezd porodnice a novorozenecké JIP v Kábulu v Afghánistánu, mise na 2 měsíce.
"S Lékaři bez hranic opravdu posunujeme medicínu za hranice možností a pilotujeme v terénu terapie, které jsou progresivní."
Všech pět misí jsi absolvovala pod organizací Lékaři bez hranic. Jak jsi s nimi navázala spolupráci?
Nenapadlo by mě, že můžu být pro Lékaře bez hranic co platná jako farmaceut, ale v Angole jsem viděla, že to jde a že je škoda, když zásobování léků dělá logistik, který nezná rozdíl mezi antibiotikem a živočišným uhlím. V roce 2007 shodou okolností Lékaři bez hranic otevírali pražskou pobočku, to bylo po mém návratu z Angoly a já sebrala odvahu poslat přihlášku. A pak už měly věci rychlý spád. Prošla jsem výběrovým řízením ve Vídni a dostala se do databáze, odkud mne mohly různé sekce Lékařů bez hranic oslovit s nabídkou mise. Farmaceutů si cení především francouzská a belgická sekce Lékařů bez hranic a nabídky chodí především od nich. Na misích dělám všechno od zásobování léků, zdravotnického materiálu po nábor a školení místních pracovníků.
Můžeš si vybírat místa, kam půjdeš působit na misi?
Protože nás farmaceutů je málo, můžeme si relativně i vybírat. Několik misí jsem odmítla, protože nemá cenu jezdit tam, kde by mi typ projektu nebo konkrétní bezpečnostní situace nesedla.
V Mosambiku jsi měla na starosti zajišťování a distribuci léků pro HIV pozitivní pacienty. Co taková práce obnášela?
Musela jsem si nastudovat specifika antiretrovirální terapie (moderní léčba HIV, pozn. red.), prevenci a léčbu infekcí, které takto oslabeného pacienta napadají – například tuberkulóza. Dále jsem řešila odhad počtu pacientů včetně dětí, které doživotně budou muset tyto drahé léky užívat v příštích letech, mezinárodní objednávání léků garantované kvality, které mozambický zdravotnický systém nebyl schopen dodat, zajištění správných skladovacích podmínek. Alfa omega je však řízení a školení místního personálu, aby až člověk odjede, byla zachována kontinuita. Jsou to moc krásná a inspirativní setkání, ale také velká lekce v tom, jak upozadit sám sebe a vyrovnat se s jinou mentalitou, způsobem práce a kulturou.
Většina lidí má Mosambik a okolní státy spojený s velmi nízkou úrovní zdravotní péče. Je realita odlišná od našich představ? Jak velký problém představuje HIV pro tento region?
Pro subsaharskou Afriku představuje HIV/AIDS velký problém veřejného zdraví. Mimo jiné jsou tyto oblasti velmi paralyzované korupcí, nedostatkem vzdělaného a kompetentního zdravotnického personálu, který by byl vhodně motivován, odměněn, a byl v místech, kde je zdravotní péče různého stupně nejvíce potřeba. V Mosambiku i některé drahé léky byly, ale evidentně ve skladech v hlavním městě a chyběla infrastruktura a finance na to, jak tyto léky, zdravotnický materiál a diagnostika dostat do odlehlých oblastí k nejvíce potřebným.
Po misi na Srí Lance jsi šla do Velké Británie na prestižní pracoviště jako nemocniční lékárník a klinický farmaceut. To muselo být jako posun v čase o několik desítek let dopředu. Jak se člověk vyrovnává s takovým přesunem?
Za to, že jsem měla to neuvěřitelné štěstí na práci v prestižních nemocnicích ve Spojeném Království, vděčím především zkušenostem z misí. Ve Velké Británii mají velký respekt k dobrovolnické práci a zkušenosti z rozvojové medicíny, které jsem na misích nabyla, se velmi hodily i pro práci v nemocnicích pokročilého zdravotnického systému. Navíc s Lékaři bez hranic opravdu posunujeme medicínu za hranice možností a pilotujeme v terénu terapie, které jsou progresivní. Antiretrovirální léky, co jsem znala z Mosambiku, léčily nemocné s HIV/AIDS i v Londýně. S úsměvem vzpomínám, že někteří moji šéfové a kolegové v nemocnici v Anglii byli černí Afričané a tak se situace najednou obrátila. Ale vážně po tom, co člověk viděl v terénu, si váží toho, co má tady v bohaté Evropě. Musí si to ale neustále připomínat, protože jedna realita je tam a tady je to nastavené jinak.
Z Anglie tě toulavé boty zavedly v roce 2014 do Afghánistánu. Jak funguje zdravotnické zařízení ve válečné zóně, v místě, kde nebezpečí číhá na každém kroku?
Moje poslední mise mne velmi zasáhla. Afghánistán je moje srdcová záležitost. Jsou tam nesmírně srdeční a vzdělaní lidé a konflikt, který tu zemi decimuje po tolik let je komplikovaný a jednoznačně absurdní. Velmi mne zasáhne jakákoli zpráva z toho regionu. Sebevražedné atentáty jsou na dennodenním pořádku a situace se patrně nebude v nejbližší budoucnosti nijak stabilizovat. V Kábulu, kde jsem byla já, a kde je to relativně bezpečné, je pro bohaté možnost špičkové zdravotní péče. My jsme pomohli zrehabilitovat nemocnici – sekundární porodnickou péči pro neprivilegované etnikum Hazara. Bylo krásné vidět, jak se nemocnice opravuje, založit nemocniční lékárnu, najmout místního lékárníka, a vidět první narozené děti.
Má práce ženy-farmaceutky v Afghánistánu nějaká specifika?
Za vlády Tálibánu nebylo vzdělání ženám povoleno, za vzděláním jich mnoho odešlo do sousedního Pákistánu. Farmaceutky v Afghánistánu nejsou, je to profese dominovaná muži, zřejmě pro svoji obchodní povahu. V Británii jsem měla v nemocniční lékárně afghánskou kolegyni, která byla farmaceutická asistentka. Rodiče utekli ze země, aby ona a její sourozenci měli lepší život, a ona vystudovala v Evropě. Na druhou stranu konkrétně pro projekt porodnického oddělení nemocnice bylo potřeba žen, protože není pro místní přijatelné, aby v této oblasti byl mužský personál. Lékárník, kterého jsem pro pokračování projektu najmula a školila, nesměl na lůžkové oddělení a operační sály, kde byly lednice s léky. Dodnes moc nevím, zda mu sedí inventura injekcí oxytocinu... (lék podávaný v době porodu, pozn. red.)
Určitě i nyní jsou mezi lékárníky takoví, kteří by se chtěli vydat do světa. Co bys jim doporučila? Jací by měli být, aby to zvládli? A dá se to skloubit s osobním životem?
Pokud opravdu chtějí vyjet, ať se nebojí opustit svoji komfortní zónu a také ať počítají, že není ani tak těžké odjet, spíše je mnohem těžší se vrátit. Na své poslední misi jsem si uvědomila, že přináším větší benefit a expertízu, čím jsem vyzrálejší a čím mám více praxe. S osobním životem se to jistě při dobré vůli skloubit dá, dnes mi nabízejí mise i velmi krátké, třeba na měsíc, a to už se dá.
Nedá mi to, aby se nezeptal – na začátku října došlo k ostřelování nemocnice v afghánském Kunduzu, kde působí právě Lékaři bez hranic. Jak člověk s tvojí zkušeností přijímá takové zprávy?
Pro mě to je nepopsatelná frustrace, od kolegů z nemocnice z Kunduzu jsem měla před rokem pro svůj projekt nemalé půjčky léků a zdravotnického materiálu, znala jsem kontext a vybavení nemocnice, která byla špičkovým a jediným místem v této nestabilní oblasti. Věřím, že dojde po nezávislém vyšetřování k rehabilitaci tohoto trauma centra, oblast je však okupovaná Tálibánem, takže z hlediska bezpečnosti to bude stát vyjednávání a čas.
Jak to vidíš do budoucna? Nyní, když budeš maminka, dokážeš si představit, že se ještě na nějakou misi vydáš?
Nedokážu si představit, že bych už nikdy nevyjela. Rodina už nade mnou zlomila hůl. Beztak nejlepší mise je přeci ta další, co mě teprve čeká.
Mgr. Michal Hojný
Ústavní lékárna IKEM
VYUŽIJTE ON-LINE PORADNU
Ptejte se odborných farmaceutů na oblast léčiv on-line. Rádi Vám zodpoví dotazy související se správným užíváním, dávkováním či (ne)vhodným užíváním léků či lékovými interakcemi nebo s dalšími tématy z oblasti lékárenství. Poradna je anonymní, pro rychlejší a co nejpřesnější odpověď je třeba vyplnit potřebné informace o Vás.
