Inzulinová pumpa

Pokud je inzulinu nedostatek nebo nedostatečně působí, dochází k poruše regulace hladiny glukózy v krvi (tzv. glykémie), její množství v krvi se zvyšuje (dochází k hyperglykémii), ale současně chybí uvnitř buněk. Glukóza je pro všechny buňky v těle rychlým zdrojem energie, pokud se glukóza do buněk nedostane nastane tzv. „hladovění po glukóze“ a organismus začne cukr uvolňovat z jater, což není žádoucí, protože se glykémie dále zvyšuje.

Onemocnění, které je spojené s absolutním či relativním nedostatkem inzulinu se nazývá cukrovka neboli diabetes mellitus.

Diabetes 1. typu je autoimunitní onemocnění, kdy organismus produkuje protilátky proti vlastním buňkám, které inzulin produkují a dochází tak k absolutnímu nedostatku inzulinu. V důsledku tohoto onemocnění si organismus neumí vyrobit inzulin, proto musí být tento hormon podáván ve formě injekcí (např. inzulínovým perem nebo prostřednictvím inzulinové pumpy).

Diabetes 2. typu patří mezi metabolické poruchy. Příčina tohoto typu cukrovky spočívá v poruše účinku inzulinu. Produkce inzulinu může být buď snížená nebo jsou tkáně k inzulinu málo citlivé. Až v 90 % je spojen s obezitou.

Inzulinová pumpa (zkratka IP) je elektronický přístroj pro aplikaci inzulinu určený převážně pro léčbu diabetu mellitu typu I. Tento přístroj se svou velikostí podobá mobilnímu telefonu nebo kreditní kartě (záleží na typu IP) a jeho průměrná hmotnost je 100 g.

Základem pumpy je displej s tlačítky, pomocí kterých si pacient volí jednotlivé její funkce. Dále obsahuje zásobník, kam se vkládá inzulin. Na zásobník je napojena tenká hadička (tzv. infuzní set), která je na druhém konci zakončen kanylou s kovovou (případně teflonovou) jehlou. Kanyla infuzního setu je aplikována podkožně nejčastěji do podkoží břicha. Méně často do stehna nebo paže. Samotný přístroj se pak vkládá do ochranného pouzdra a pacienti ji nosí u sebe připevněnou na opasku nebo v kapse od košile či kalhot.

Čtěte také: Diabetes u dětí

Jak inzulínová pumpa funguje?

U zdravého jedince se inzulin uvolňuje ze slinivky břišní v malých množstvích během celého dne (tzv. pulzní sekrece). Je vyplaveno asi 20 – 40 jednotek za den. Z tohoto množství je zhruba polovina uvolňována trvale, nezávisle na příjmu potravy. Tento proces označujeme jako bazální sekreci. Bazální sekrece inzulinu blokuje nadměrnou produkci glukózy z jater, a brání tak rozvoji hyperglykémie.
Druhá polovina denní sekrece inzulinu je vyplavována při příjmu potravy a slouží k regulaci tzv. postprandiální glykémie (tj. zvýšená hladina glykémie 1 – 2 hodin po jídle).

Na stejném principu funguje i inzulinová pumpa, která v určitých intervalech vydává do podkoží mikrodávky inzulinu, podle toho, jak si uživatel nastaví tzv. bazální dávku inzulinu v množství jednotek za hodinu. Bazální dávka se obvykle rozděluje na menší dílčí dávky (3 – 5 dávek za den) tak, aby byla zohledněna aktivita pacienta, tj. například noční dávka, při sportu, pobytu v zaměstnání aj. Bazální dávka se nastavuje v řádu desetin jednotek inzulinu (u některých typů pump dokonce i v řádu setin, čehož se využívá především u dětských diabetiků), což je výhoda oproti inzulinu v peru nebo stříkačce, kdy se inzulin dávkuje po celých jednotkách. Mezi další výhodu inzulinové pumpy patří možnost přesné přizpůsobení bazální dávky.
Díky tomu lze předcházet rannímu vzestupu glykémie, který je způsoben vyplavováním hormonů, které působí proti inzulinu. V současné době dokáží pumpy nastavit také tzv. profil A a B, kdy například profil A je určen na pracovní týden a profil B na víkend, aby bylo možné přizpůsobit se lépe aktivitám nemocného a nedocházelo tak k většímu omezování aktivního života.

Inzulinovou pumpou je možné i dobře ovlivnit vzestup glykémie po jídle, a to aplikací tzv. bolusových dávek inzulinu. Bolus je dávka, kterou si pacient zadá za účelem pokrytí glykemického vzestupu po jídle. Tato dávka se zadává těsně před jídlem. U novějších typů pump je možné aplikovat rozložený bolus (např. do delšího časového úseku, umožňujícího snížit glykémii až po dobu 4 hodin po jídle).        V kombinaci s bazálním dávkováním inzulinu je tato funkce výhodná především v tom, že pacient nemusí dodržovat striktně intervaly jídla. Podobně může být pumpa výhodná při sportovní aktivitě či v případně nemoci.

Pro koho je léčba inzulínovou pumpou určena?  

Nejčastějším důvodem k léčbě diabetu inzulinovou pumpou jsou časté, obtížně rozpoznatelné nízké hladiny krevního cukru (tzv. hypoglykémie), u žen v těhotenství a u pacientů s výrazným vzestupem glykémie v ranních hodinách. V České republice se používá především při diabetu typu I. a musí ji schválit lékař – diabetolog v diabetologickém centru.

Lékař, který zvolí inzulinovou pumpu k léčbě pacienta, obvykle postupuje individuálně, protože tato léčba není vhodná pro každého. Pacient, který je léčený pomocí IP musí být motivován k tomu, aby dokázal využívat všechny výše zmíněné funkce IP, a především spolupracoval se zdravotníky tak, aby bylo jeho onemocnění co nejlépe zaléčeno. Důležité je také provádění tzv. selfmonitoringu, což v praxi znamená, že si nemocný pravidelně měří hladinu krevního cukru pomocí glukometru a sám dokáže vyhodnotit naměřené hodnoty a podle těchto hodnot upravit dávky inzulinu v pumpě.

Pro koho není léčba inzulínovou pumpou vhodná?

Léčba inzulinovou pumpou se naopak nehodí u pacientů špatně spolupracujících a neprovádějících dostatečnou samostatnou kontrolu, u pacientů těžce psychicky nemocných, drogově závislých, u pacientů, kteří mají špatné hygienické návyky a u pacientů, kteří mají závažné poruchy jemné motoriky omezujícími ovládání pumpy, pokud není zajištěna pomoc další osoby.

Na co je třeba dát si pozor?

Obsluha inzulinové pumpy není nijak složitá a motivovaný pacient si osvojí techniku aplikace ve velmi krátkém čase. Jsou zde však určitá rizika, na která si dát pozor, aby inzulinová pumpa fungovala správně a nedocházelo k hyperglykémiím.

• Je nutné kontrolovat glykémii pomocí glukometru před každým jídlem a podle hodnoty nastavit adekvátní množství bolusové dávky,
• při jakékoliv změně zdravotního stavu (zvracení, průjem, teplota) je nutné zjistit hladinu glykémie a podle toho upravit hodnoty dávkovaného inzulinu,
• místo v pichu kanyly musí být před i po zavedení řádně desinfikováno, kanyla by se měla měnit nejpozději do tří dnů od jejího zavedení,
• kanyla nesmí být zavedena do podrážděné kůže (začervenání, modřina),
• umělohmotné kanyly se mohou při aplikaci zkroutit, proto je nutné vícekrát denně kanylu přepíchnout, změřit glykémii a přesvědčit se, zda IP funguje správně,
• důležité je správné skladování inzulinu, který nesmí zmrznout a ani být vystaven vysokým teplotám. Plné „bombičky“ s inzulinem se skladují v lednici, těsně před aplikací do zásobníku IP by měl být inzulin vytažen z lednice a do pumpy aplikován až když dosáhne pokojové teploty,
• mezi další důležitou věc patří důsledná kontrola stavu zásob kanyl a zásobníků, protože tento materiál obvykle není dostupný ve zdravotnických potřebách nebo v lékárnách ihned (tzn., musí se objednávat),
• pokud pacient cestuje, je nutné mít u sebe kromě rezervních kanyl, zásobníků a baterií, také inzulinové pero s náhradním inzulinem v případě poruchy IP,
• v případě poruchy IP znát číslo na firmu, která pumpu vyrábí,
• důležité je také proškolit někoho z rodiny, jak se s pumpou zachází, její odpojení a případná aplikace inzulinu.

Závěrem lze shrnout, že úspěšná léčba inzulinovou pumpou vyžaduje od pacienta především motivaci k dobré kompenzaci diabetu. Je nutné vést pravidelné záznamy o glykémiích, provádět častý selfmonitoring, dokázat se orientovat v dietě a být neustále v kontaktu se zdravotníky a v případě technických problémů také s výrobci inzulinové pumpy. Pakliže budou všechny tyto podmínky splněny, může pacient s diabetem žít plnohodnotný život bez omezení.

PharmDr. Veronika Maňáková

Přestože se článek věnuje dané problematice podrobně, doporučujeme vám poradit se o nejvhodnějším řešení a postupu s vaším lékárníkem, který dokáže nejlépe vyřešit vaše individuální potřeby.